Ústřední vláda tento závazek odmítla. Přes delší peripetie a za souhlasu Bratislavy se zmocňovacím zákonem se Beranův kabinet zavázal převzít 9000 českých státních zaměstnanců ze Slovenska, a to především v nedefinitivním služebním poměru. Dohoda se netýkala vojáků a realizovala se vládním nařízením č. 382/38 z 23. prosince 1938. Provádění výnosu mělo nedostatky v tom směru, že bratislavská vláda zařadila do dispozičních seznamů převážně státní zaměstnance v trvalém služebním poměru.
Po vyhlášení samostatného Slovenského státu se tamější vláda již necítila touto dohodou vázána a 18. března 1939 přijala usnesení o propuštění všech českých zaměstnanců i zaměstnankyň státních úřadů, ústavů a podniků s odůvodněním, že „nemají slovenskou státní příslušnost“. Ti byli povinni vystěhovat se včetně svých rodinných příslušníků. Zároveň se připouštěly různé výjimky např. v případech, kdy zaměstnanec měl za manželku Slovenku apod. Protektorátní vláda se pokusila uvedené nařízení zmírnit přímým jednáním se slovenskou vládou, která určitý počet českých státních zaměstnanců (především odborníků) potřebovala i v samostatném státě.
Během jednání v květnu 1938 vyšlo najevo, že na Slovensku již nebyli ti čeští státní zaměstnanci, kteří byli dáni slovenskou vládou k dispozici do 31. prosince 1938. Na závěr jednání byla podepsána dohoda o podmínkách dočasného ponechání některých českých státních zaměstnanců ve službách Slovenského státu. Slovenská vláda mohla tyto pracovníky propustit nejdříve k 30. červnu 1939 a později jen k 30. červnu každého následujícího roku. Z úmluvy byli vyloučeni všichni čeští státní zaměstnanci, kteří byli po vzniku Slovenského státu ponecháni ve slovenských státních službách, a v důsledku toho složili přísahu témuž státu. Úmluvu provázela v realizaci řada komplikací, které již popsala literatura, a proto není nutné je znovu charakterizovat.
Pro naši situaci je důležité uvést, že většina českých státních zaměstnanců odešla do 30. června 1939. Do té doby bylo propuštěno 17 763 z 20 745 českých státních zaměstnanců, kteří působili na území pozdějšího Slovenského státu. Předpokládalo se, že spolu s jejich rodinnými příslušníky se jednalo o sumu 50 000 osob. K 31. říjnu 1943 působilo na Slovensku 1174 českých státních zaměstnanců a po skončení války jich zůstalo 542. Jejich odchod neprobíhal bezproblémově. Někteří byli oloupeni Hlinkovými gardami, které prováděly pohraniční službu. 16. března 1939 vysvlékly a okradly na nádraží v Žilině vojenský transport, odeslaný do Čech.
Co se týče pracovníků v soukromém sektoru (zaměstnanci různých obchodních společností, příslušníci svobodných povolání, živnostníci, různé námezdní síly) tak i ti byli na počátku éry slovenského státu na mnohých místech vyhošťováni a pocítili na sobě teror a násilnosti ze strany Hlinkových gard. Avšak na jejich stranu se postavil německý okupační režim, který se obával nárůstu pauperizovaných Čechů v protektorátu, a vystěhovávání přestalo. Celkově setrvávalo na Slovensku během války přibližně 30 000 Čechů v různých povoláních.
Složitě vyhlížela i situace českých kolonistů na území jižního Slovenska odstoupeném Maďarsku, kde byli pronásledováni orgány maďarské správy. V obci Velký Meder vyhledávali maďarští důstojníci Čechy a Slováky, které tělesně týrali. Ve Starej Ďale byli spoutáni českoslovenští četníci a nakonec ztlučeni. Podle situační zprávy se tímto postupem „hledělo dosáhnout toho“, aby obyvatelé československé národnosti opustili v odstoupeném území svůj majetek.
Na základě statistiky odtud uprchlo přibližně 2000 Čechů s hodnotou majetku kolem 250 mil. Kč. Kolonisté z jižního Slovenska utíkali na území zbytkového Slovenska. V luďáckých kruzích se objevily snahy o jejich okamžité vystěhování do českých zemí, které nebyly nakonec realizovány.
Odsun státních zaměstnanců ze Slovenska realizovala Státní stěhovací komise, která byla součástí širší akce zaměřené na přestěhování zaměstnanců z odstoupeného území - Státní akce stěhovací. Po vzniku Slovenského státu byla zřízena protektorátním ministerstvem vnitra evakuační komise v čele s majorem četnictva Jaroslavem Jindrou, která zajišťovala odsun zaměstnanců ministerstva vnitra do protektorátu. Státní stěhovací komise, kterou vedl Ludvík Špacír, zastupovala zaměstnance z ostatních resortů.
Ke statistickému vyjádření počtu uprchlíků ze Slovenska lze použít evidenci provedenou Šímou s tou komplikací, že neodděluje území Podkarpatské Rusi od obsazeného jižního Slovenska. Z Maďarska včetně Podkarpatské Rusi uprchlo 11 625 lidí, ze Slovenska (bez odtrženého pohraničí) pak 8228 osob.
Pro specifikaci sumy převzatých státních zaměstnanců existuje několik vyjádření. Úhrn z doby protektorátu uvádí, že ze Slovenska bylo převzato do konce roku 1941 19 458 státních zaměstnanců. Dále bylo přemístěno 20 897 vojáků ze všech odstoupených území včetně těch, kteří již měli dříve bydliště na území protektorátu. Souhrnně se odhaduje, že za období po roce 1938 se muselo ze Slovenska vystěhovat okolo 62 až 63 000 osob české státní příslušnosti. Přiostřovala se také situace v nejvýchodnějším cípu státu na Podkarpatské Rusi. Při sčítání obyvatelstva bylo na zdejším území evidováno 725 357 obyvatel, z nichž se 35 157 osob přihlásilo k československé národnosti. Nejvýchodnější část republiky byla konfesijně a národnostně bohatým regionem. V pomnichovském vývoji narůstal nacionalismus i nezdejším území a prohlubovaly se odstředivé tendence vůči pražskému centru.
Po pohlcení „země Nikoly Šuhaje“ usilovalo především Maďarsko, které by jejím obsazením získalo společnou hranici s Polskem. Oba státy proto vysílaly na československé území různé bojůvky, které se pokoušely destabilizovat situaci v regionu.
Navíc Maďarsko podporovalo protičeské výpady, které se zde v důsledku posílení nacionalismu objevily. Letecky byly rozhazovány letáky, prostřednictvím kterých se štvalo proti Čechům a vyzývalo k připojení k Maďarsku. Podle hlášení Zemského úřadu v Užhorodě se mezi rusínským obyvatelstvem šířila „podzemní“ propaganda pro Maďarsko. „Agitovalo se, aby se již neotálelo a se sekerami vystoupilo proti úřednictvu a to bylo krátkou cestou vyhnáno z Chustu.“ Na konci října 1938 chodilo ve Svalavě několik rusínských mladíků po židovských obchodech a nutili jejich majitele k odstranění českých nápisů. Dokonce napadali české a židovské chodce na ulici, hrozili jim násilím a vyháněli je pryč. Mezi židy vypukla panika a české obyvatelstvo nevycházelo na ulici.
O týden starší zpráva již uváděla, že stoupenci ministerského předsedy Andreje Bródyho a Štefana Fencika vystupovali proti českým úředníkům. Úsilí těchto maďarónských kruhů o připojení Podkarpatské Rusi k Maďarsku vyvolávalo neklid. Řada českých státních zaměstnanců se obávala o práci, neboť domácí rusínské obyvatelstvo požadovalo uplatnění vlastních lidí na jejich místech. Vláda Podkarpatské Rusi vydala, v reakci na tyto nálady a také díky přílivu uprchlíků z území připojených k Maďarsku, některým českým st. zaměstnancům dekrety, jimiž je poslala na mimořádnou dovolenou a dala je k dispozici ústřední vládě v Praze.
Další protičeské protesty byly spjaty se jmenováním gen. Lva Prchaly ministrem vnitra autonomní vlády v lednu 1939. Při shromáždění v Chustu, kde promluvil bratr ministra Révaye, bylo provoláváno „nechceme Čechy“. Poté demonstranti vnikli do vládních budov a strhli úřední návěstí. Dav také ohrožoval československé četníky a vojsko. V Jasině se konala 19. ledna 1939 manifestace, jíž se zúčastnilo na 1000 osob. Společným jmenovatelem projevů několika řečníků se stal odpor proti jmenování „cizince ministrem vlády Karpatské Ukrajiny“. Objevili se i demagogické formulace o útlaku českého úřednictva.
„Češi mohli odejet ze Slovenska vlakem, my je poženeme pešky a nebudou si moci vzít, ani to co jim patří.“
Při pochodu kolem pošt, úřadů a četnické stanice dav provolával: „Hanba Čechům, fuj.“ Především na popud vedoucích byly pronášeny různé další nadávky: „Pryč se zloději, dejte nám zbraně, četnictvo do našich rukou, dělejme to jako Slováci.“ Podle souhrnné situační zprávy bylo české úřednictvo a obyvatelstvo tímto chováním rozhořčeno a mnohdy také postrašeno. Výrazný československý podíl na kulturním, školském a hospodářském rozvoji Podkarpatské Rusi se v těchto chvílích přestal zohledňovat.
Vzhledem k neklidné situaci ve východním cípu republiky se již krátce po Mnichovu očekával proud 20 000 českých vystěhovalců. Předpoklad se nenaplnil, vystěhování probíhalo postupně. Během druhé republiky se přesunuli především ti státní zaměstnanci, kteří sloužili na území, které získalo Maďarsko po vídeňské arbitráži. Ostatní pracovníci se evakuovali až po obsazení země Maďarskem v březnu 1939. Útvary československé armády a SOS ustoupily na Slovensko, do Polska a Rumunska. Řízením postupné evakuace byl pověřen gen. Lev Prchala, velmi brzy však přešlo na gen. Olega Svátka. Co se týče civilistů, tak během roku 1939 bylo přepraveno do protektorátu asi 6000 osob. K tomuto účelu vznikla v dubnu 1939 evakuační komise v Chustu pod vedením Antonína Sládka, která přemístila bytové zařízení a svršky pro 5334 osob. Do konce roku dopravila přes 3500 vybavení domácností. První vlakový transport žen a dětí odjel 4. dubna 1939. Hlavní trasy směřovaly přes Budapešť a Vídeň. Při ústupu v březnu částečně i přes Polsko. Podle statistiky z doby protektorátu bylo z bývalé Podkarpatské Rusi převzato celkem 5778 státních zaměstnanců. Pro určitou představu o cifře zaměstnanců armády lze použít číselné vyjádření MNO v likvidaci, které uvádí, že ze Slovenska a Rusi se vrátilo 5603 pracovníků. Vedle nepříznivých existenčních podmínek pro českou menšinu v odstoupeném německém pohraničí nebyly příhodné poměry ani na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Řada státních zaměstnanců musela tato území opustit již v průběhu pomnichovské republiky. Po vyhlášení samostatnosti Slovenska musela odejít většina českých státních zaměstnanců, v případě Podkarpatské Rusi se to týkalo všech těchto osob. Souhrnná statistika připravená pro premiéra Eliáše uváděla, že ze Slovenska a Podkarpatské Rusi bylo evakuováno 23 185 státních zaměstnanců.
Vypovídání Němců z republiky
Na teritoriu českých zemí zůstalo po Mnichovu asi 240 000 československých státních příslušníků německé národnosti. Během druhé republiky docházelo k propouštění německých zaměstnanců, což mělo za následek několik stížností říšskoněmeckých zastupitelských úřadů. Nařízení, podle něhož některé závody nesměly zaměstnávat občany nečeské národnosti, jako např. zbrojovky, uplatňovali čeští podnikatelé a státní úředníci i v nedůležitých odvětvích. V podnicích, kde byla přezaměstnanost, se propouštěli v prvé řadě Němci. Němečtí živnostníci a rolníci prodávající zemědělské přebytky byli bojkotováni.
Za důvody stála především opatření nacistického režimu v okupovaném pohraničí, ale také chování nacionalistických Němců v republice. Okresní úřad v Plzni, kam přicházeli vyhoštění Češi z pohraničí, k tomu uvedl: „Pokud se bude postupovat tak proti Čechům, budeme i my tak postupovat proti obyvatelům německé národnosti zde již dříve usedlým.“
Navíc řada rezolucí domácích profesních organizací v průmyslu požadovala propuštění Němců příslušných domovským právem do pohraničí, aby se uvolnila pracovní místa pro uprchlíky, kteří tam přišli o místa. Některé z říšskoněmeckých diplomatických nót reagovaly na vypovídání Němců z republiky. Německé vyslanectví v Praze si československému ministerstvu zahraničí stěžovalo, že četní sudetští Němci a Němci říšští příslušníci (bydlící na území pomnichovského státu před 21. květnem 1938 ovšem s domovským právem na odstoupeném území – nešlo tedy o uprchlíky) „byli vyhoštěni“ československými úřady, při čemž museli během 24 hodin opustit svá bydliště. Od tohoto jednání proto mělo být okamžitě upuštěno, což ministerstvo vnitra vyžadovalo od všech podřízených úřadů. „K vyhošťování říšských Němců a Němců příslušných domovským právem do území okupovaného, kteří však jsou trvale usazeni v neokupované části československého státního území, nebylo z příčin povahy politické v přítomné době přikročováno a také od provedení právoplatných vyhošťovacích nálezů zatím upuštěno.“
Rozsah vypovídání byl ve skutečnosti nepatrný, což se dá skrze dokumentaci doložit. Policejní ředitelství v Praze zaznamenalo vypovídání Němců jen ve 12 případech. Říšské úřady však rozsah akcí nafoukly, což se potvrdilo i na základě chybných informací, podle kterých mělo být vyhoštěno 50-100 německých nájemnic Ženského domova na Smíchově, což se nakonec nepotvrdilo.
Stížnosti říšskoněmeckých institucí poukazovaly i na již zmíněné propouštění pracovníků německé národnosti. V kladenské Poldovce tak mělo přijít o místo na 60 Němců. Zpráva samotného zaměstnavatele uvádí, že 15 říšskoněmeckých úředníků bylo posláno na placenou dovolenou a posléze bylo odesláno do filiálky v Chomutově. Nebyli tedy propuštěni, ale jen přeloženi. S tím nesouhlasily říšské úřady a požadovaly jejich návrat do mateřského závodu, protože se mělo jednat o „specialisty“ a tím pádem měl být jejich návrat ve vlastním zájmu kladenského podniku.
Zaslaná doplňující informace z Poldovky konstatovala, že dalších 45 úředníků odešlo samo bez ohlášení a byl jim zaplacen plat až do konce roku. Poldina huť zaměstnávala dále 100 až 150 německých úředníků a neměla v úmyslu je propustit, jedině, že by o to sami požádali. Rovněž měli být propuštěni němečtí zaměstnanci Dělnicko-úrazové pojišťovny v Praze. Při rozboru se ukázalo, že rozsah výpovědi byl i v tomto případě zveličen.
Širší zdůvodnění československé strany konstatovalo, že pokud byl někdo propuštěn, stalo se tak pro přebytečnost a dostal všechny služební požitky, výpovědní lhůta byla zachována.
„Československá republika je i nadále právním státem a proto, kdo by se cítil poškozen výpovědí, je možno dovolávati se nápravy žalobou.“ Tomu kontrovala německá Aide-Memoire z 25. října 1938, jež obsahovala ničím nedoloženou informaci, podle níž měli být říšští státní příslušníci sami nuceni, aby se pod rezignací zřekli svých smluvených a dalších práv a žádali okamžité propuštění.
Některá z provedených propuštění byla provedena recipročně k propouštění v pohraničí. Říšskoněmecká nóta upozorňovala na pokyn ministerstva zemědělství majitelům lesů, kteří měli propustit všechny úředníky jiné než československé národnosti. Můžeme k tomu doplnit, že v okupovaném pohraničí došlo k propuštění soukromých lesních zaměstnanců a v rámci jejich předpokládaného umístění vydalo ministerstvo tento pokyn. Zhoršování existenčních podmínek českého obyvatelstva v pohraničí, chování většiny německého obyvatelstva ve zlomovém roce 1938 potom vedlo k recipročním opatřením ve druhé republice, která se intenzitou a rozsahem nemohla rovnat postupům prováděným v pohraničí.
Uprchlíci na půdě druhé republiky
Vyjasňování kompetencí příslušných úřadů. Státní instituce a vracení uprchlíků
Migrace obyvatelstva z pohraničí, obývaného v převážné části německy mluvícím obyvatelstvem, probíhala ve třech vlnách. V těšínském případě docházelo k přemisťování především až po obsazení území Polskou republikou. V moderních českých dějinách neexistovala paralela k množství uprchlíků, se kterými se musela druhá republika a její úřady vypořádat.
V této souvislosti bude podstatné zamyslet se nad otázkou, do jaké míry státní instituce s těmito přesuny počítaly, jaká učinily opatření, bránily nějak pohybům obyvatelstva, a jak se jejich názory vyvíjely.
Poměry v německém pohraničí Československé republiky nabraly v druhé půli třicátých let výrazně konfrontační ráz.
Po květnové mobilizaci došlo pod vlivem těchto okolností k prvním nepříliš rozsáhlým odchodům obyvatel z pohraničí (tzv. první vlna), mezi nimiž převažovali židé, kteří opouštěli domovy z důvodu nárůstu antisemitských projevů. Státní správa i pod vlivem toho, že se jednalo o movité civilisty, neřešila sociální pomoc těmto uprchlíkům. Oporu k tomuto svému postoji jí dávala i důvodová zpráva k zákonu o obraně státu (dův. zpráva k §116), která stanovovala, že náklady na dobrovolnou evakuaci si každý musí hradit sám. Toto stanovisko státního aparátu muselo pod tlakem dalších okolností dostát změn.
Po Hitlerově projevu 12. září 1938 na sjezdu NSDAP v Norimberku a následném pokusu henleinovců o puč (provázeném útoky proti četnickým služebnám, celnicím a státním úřadům, provázeném sabotážemi a násilím proti Čechům, židům a antifašistickým Němcům), vyhlásila vláda Milana Hodži stanné právo v několika okresech. Zklidnění situace, které slibovalo vládní opatření, měl narušovat Hitlerem založený Sudetendeutsches Freikorps. Jeho úkolem bylo zneklidňovat celé pohraniční území ozbrojenými akcemi. „V noci Hitlerovy řeči se teror na německém území tak rozmohl, že se proud uprchlíků do Prahy značně zvětšil. Vydání pohraničního území četnictvem a policií probudilo u státověrného obyvatelstva pocit, že je vše ztraceno. Tak se zachránili útěkem do českého území,“ takhle charakterizoval svoje pocity jeden z německých demokratů. Vedle různých obav také popsané excesy vedly k masovějšímu odchodu obyvatelstva z pohraničí (tzv. druhá vlna). Převažovali mezi nimi politicky exponovaní Němci a židé. Češi byli v menšině.
Na mnoha místech, v Praze a dalších velkých městech se ve dnech 12. až 15. září 1938 objevili uprchlíci. Jejich kvantita byla však radikálně větší než v předchozích měsících, kdy se jednalo vesměs o jednotlivce. Byla to záležitost, se kterou nikdo nepočítal, neboť se předpokládalo, že evakuace z pohraničí bude probíhat organizovaně na pokyn vojenských složek. Úřady byly překvapeny tímto nenařízeným přesunem obyvatelstva a nevěděly v první chvíli, jaká mají učinit opatření, zejména jak těmto lidem opatřit přístřeší a nutnou výživu. „Na dobrovolný odchod obyvatelstva z pohraničního území nebyly připraveny ani úřady civilní, ani vojenské. Obdobně charakterizovaly připravenost státní správy i relace SoPaDe.
.
15. září 1938 přijely do Prahy první transporty z pohraničí. Jednalo se vesměs o starce, ženy a děti německé národnosti. Jen několik žen bylo doprovázeno svými manžely, kteří se potom, co se ujistili, že jejich ženy a děti byly v bezpečí, navraceli zpět domů.
Na Denisovo nádraží dorazil o osmé hodině ranní vlak o počtu 20 vagónů s utečenci z Varnsdorfu a Niedergrundu (Dolního Podluží), kteří opustili své domovy v důsledku „velkého řádění místních ordnerských tlup“. Na Masarykovo nádraží dojela souprava s uprchlíky z Chebu a Fleissenu (Plesné). Zvláštní vlak, který tam zastavil v dopoledních hodinách, očekávali zástupci dobročinných organizací, kteří pomohli zajistit prvotní stravování a ubytování.
Se zaopatřením přechodného bydlení se vyskytly problémy. Uprchlíci, kteří přijeli na Denisovo nádraží, byli po dobu skoro 10 hodin ponecháni v nádražních vestibulech a na schodech před staničními budovami. Při čekání na rozhodnutí o umístění „budili pozornost kolemjdoucích, kteří měli s nimi útrpnost, hostili je různými potravinami a uspořádali i peněžní sbírky, která vynesla celkem 1344,20 Kč." Nakonec byli umístěni v Baxově domovině, ve Vystěhovalecké stanici, Strahovském stadionu či Lidovém domě v Hybernské ulici, kde je navštívila i manželka prezidenta republiky Hana Benešová. (Britský zprostředkovatel v sudetské otázce lord Walter Runciman zavítal mezi uprchlíky na Strahovský stadion.)
Ředitelka sociální péče hl. města Prahy Růžena Pelantová odmítla umístit 500 utečenců německé národnosti, kteří ráno 15. září 1938 přijeli na Denisovo nádraží, s ohledem na to, že to již není jejich kompetence, neboť se uprchlická otázka měla řešit téhož dne na ministerstvu sociální péče.
Odpoledne proběhla zmíněná porada o zaopatření „lidí na útěku“ (jejichž počet v Praze dosahoval už 2000 osob) a o postupu k zamezení dalšího hromadného odchodu obyvatelstva z pohraničí „z bázně před pronásledováním politickými odpůrci“. Na této schůzi vznikl návrh oběžníku, který byl nakonec vydán v pozměněné podobě 16. září 1938. Nerealizovaný náčrt obsahuje některá důležitá fakta. Poukazuje na hromadění většího množství uprchlíků z pohraničí (sociálnědemokratického, komunistického politického smýšlení nebo československé národnosti) ve vnitrozemí, kteří se obávali o svou bezpečnost. Aby se předešlo šíření paniky, mělo být dalším migracím zabráněno domluvou či upozorněním na učiněná opatření apod. Pokud by se nedaly zpochybnit obavy občanů o vlastní bezpečnost, mělo se působit na dobročinné organizace a ústavy, aby zajistily jejich umístění ve vlastním okrese.
Upravený cirkulář zdůvodněný zamezením „hromadného spontánního odchodu obyvatelstva z pohraničí“ byl vydán 16. září 1938 Zemským úřadem v Praze se souhlasem ministerstva vnitra a požadoval od všech okresních úřadů zabránění věcně neopodstatněného hromadného opouštění bydlišť obyvatelstvem pohraničí, a to všemi dostupnými prostředky. Ve zvláštních případech, kdy byl útěk z místa pobytu věcně zdůvodněn např. izolovanou polohou, vážnými srážkami apod., měly být uprchlé osoby soustřeďovány na vhodných místech vlastního okresu, nejvýše však v sousedním okrese. Zejména se mělo zabránit stěhování do Prahy. Za pomoci dobročinných organizací měla být sociálně slabým utečencům poskytnuta účinná pomoc, především ubytování a stravování. Zda budou poskytnuty finanční prostředky ze státního rozpočtu, nebylo doposud jasné.
O situaci v Praze a stanovisku ministerstva sociální péče napsalo Právo lidu. „Jest však třeba říci, že ministerstvo sociální péče rychle učinilo všechna potřebná opatření, aby tito nešťastní hraničáři byli alespoň řádně ubytováni a nasyceni. Po této stránce je o ně postaráno a jsou učiněny všechny přípravy i pro další příval uprchlíků z pohraničí. Dnes byli pohoštěni v našem Lidovém domě.“
Následujícího dne informovalo ministerstvo sociální péče okresní úřady, aby uprchlíkům, kteří v důsledku ohrožení života opustili svá bydliště a nedisponovali žádnými finančními prostředky a nebyli povinni vojenskou či jinou veřejnou službou, byla dána prozatímní podpora ze státních prostředků. Okresní úřad měl sdělit ministerstvu počet utečenců ve svém obvodu, jak byli umístěni, a popsat spolupráci s charitativními organizacemi a popřípadě jejich podíl na péči. Zároveň měl také uvést potřebu financí na nejbližší týden. Uprchlíci měli být stále přesvědčováni k návratu do svých domovů.
Když shrneme informace z těchto oběžníků, vyplývá z nich, že úřady považovaly útěk části obyvatelstva z pohraničí za bezdůvodný. Tomuto neopodstatněnému útěku chtěly také zabránit. Rovněž proto péči o tyto osoby pokládaly za dočasnou do uklidnění situace.
Zároveň chtěly znemožnit usazování uprchlíků v Praze, neboť jejich přítomnost v hlavním městě by stěžovala evakuaci a přinášela by také případná zdravotní rizika (např. šíření epidemií).
Obava z případné války potom vedla ke snaze evakuovat ohrožené obyvatelstvo z území vně obranné linie. Na okresní úřad v Aši se 19. září 1938 dostavila deputace, složená z poslance KSČ dr. Jaromíra Dolanského, člena DSAP Andrease Amstättera, bývalého poslance KSČ Emila Russa a komunisty Volköla, a informovala o prováděné evakuaci ze severní části okresu Aš, obce Rossbach (Hranice) a okolí. Evakuované osoby, ženy a děti, celkem asi 60 osob, měly být dopraveny do Chebu. Muži měli být soustředěni v Aši. Na další den připravovali vyklizení samotného města Aše a jižních částí okresu (celkem 500 osob) do Chebu, odkud měli být všichni postupně posláni do dalších okresů. „Okresní hejtman se snažil deputaci přemluvit, aby zabránil hromadnému odstěhování, avšak deputace trvala na svém a žádala o poskytnutí pomoci.“ Delegaci bylo nakonec v tomto směru vyhověno.
Stále více se ukazovalo, že není správný předpoklad vyslovený v důvodové zprávě k zákonu o obraně státu, že náklad na tzv. dobrovolnou evakuaci si musí každý hradit sám (důvodová zpráva k §116). „Neboť není-li možno zabránit takovéto evakuaci, ať již bylo podnětem k ní skutečné nebo jen zdánlivé ohrožení bezpečnosti osobní, nelze zabrániti tomu, aby spolu s majetnými občany, kteří si mohou hradit náklady přestěhování, neopouštěli svá bydliště též lidé méně majetní, popř. lidé úplně bez prostředků.“ Proto ministerstvo sociální péče navrhovalo, že je nutné postarat se o nemajetné uprchlíky z důvodu zachování klidu, veřejného pořádku a branné morálky.
Náhlý pohyb obyvatelstva postupně přispěl k formulování názoru, že i pro budoucnost nelze vyloučit možnost podobného hromadného útěku. Přičemž je třeba počítat, že nucenému odsunu bude zpravidla předcházet nenařízená, neuspořádaná migrace. Proto ministerstvo doporučovalo učinit pro uvedený případ vhodná legislativní a administrativní opatření. Zdůvodňovalo to zejména ohrožením branné síly národa, což mělo v zářijových dnech velkou váhu.
Mezi nejpalčivější problémy, které bylo nutno vyřešit na legislativní úrovni, patřilo podle ministerstva sociální péče především přesné vymezení působnosti zúčastněných úřadů, zabránění překotnému přílivu utečenců do hlavního města, vymezení vhodných míst pro soustředění běženců a určení opatření týkajících se ubytování, stravování, lékařského ošetření, transportu, přípravy barákového tábora apod. Vyřešení těchto otázek mělo proběhnout na meziministerské poradě, kterou mělo svolat ministerstvo vnitra.
Hodžův kabinet přijal na schůzi 21. září 1938 pod nátlakem anglo-francouzské návrhy. Vláda tak vyslovila souhlas s odstoupením území s více než 50 % německého obyvatelstva. Konkrétní modality odstoupení měly být předmětem dalšího jednání. Po přijetí takto závažného rozhodnutí se rozhodla podat demisi.
Přičemž počítala s tím, že přijetí návrhů vyvolá rozhořčení i strach obyvatelstva v pohraničí. Proto k jeho uklidnění mělo přispět prohlášení ministerstva vnitra určené zejména státním zaměstnancům z toho důvodu, aby nedošlo k dalšímu ukvapenému opouštění příhraničních oblastí v mezidobí do provedení nové úpravy na mezinárodním základě, neboť „do jednání Hitlera s Chamberleinem zůstává kompetence státních orgánů a právní řád nezměněn,“ konstatovalo usnesení vlády. Ministr vnitra měl také jednat s představiteli SdP o zabránění výtržnostem a škodám na smíšeném území.
Na schůzi 21. září 1938 byl ministr sociální péče ing. Jaromír Nečas zmocněn k tomu, aby učinil všechna opatření potřebná k usměrnění pohybu civilního obyvatelstva z pohraničního území. V důsledku toho vyvinulo ministerstvo sociální péče příslušnou aktivitu. Od ministerstva vnitra požadovalo součinnost v otázkách vymezení prostoru pro uprchlíky.
Opatření je nutno chápat v souvislosti s případnou válkou, při níž by nevhodné umístění velkého počtu lidí mohlo vyvolat komplikace například při řízené evakuaci. Dále vyžadovalo účinný zákrok proti „zločinnosti nekalých živlů“ při pohybu obyvatel a zajištění vhodných ubikací pro uprchlíky. Vnitro mělo taktéž příslušně instruovat okresní úřady. Otázku dopravy řešilo ministerstvo sociální péče s ministerstvem železnic, prevenci nakažlivých onemocnění především záškrtu potom s ministerstvem veřejného zdravotnictví a zabezpečilo taktéž finanční stránku věci.
I nadále mělo zůstat v tajnosti opatření, že okresní úřady mají všemi prostředky usilovat o to, aby se lidé z jejich okresu nestěhovali. Ve spolupráci s MNO byl vymezen i prostor, do kterého měli být umístěni uprchlíci. MNO bylo proti tomu, aby byli usazeni do prostoru na východ od Vltavy, na jih od Labe a v hlavním městě Praze. I proto se v Čechách trvalo na tom, aby se stěhovali nejdále do sousedního nebo nejbližšího okresu. V zemi Moravskoslezské připadalo v úvahu pro umístění území na sever od vzdušné čáry Moravská Třebová–Místek. Na jihu Moravy potom ve vlastním okrese, v nejkritičtějším případě v okrese sousedním.
Funkcionář DSAP Eugen de Witte vzpomínal na snahu evakuovat příslušníky strany, které bránila úřední nařízení. „Byli jsme z příkazu ministerstva železnic připraveni evakuovat ženy a děti z první zóny ohrožení, zemský úřad však disponoval nařízením ministerstva vnitra, že vlaky nesmí být odbaveny, a tak se ženy s dětmi musely vrátit zpět do svých domovů.“
Nejmenovaný německý sociální demokrat z Kraslic obdobně reflektoval situaci spojenou s evakuací. „Ve středu 21. září, ve čtyři hodiny odpoledne jsme dostali z Prahy příkaz, evakuovat naše ohrožené soudruhy. Udělat to klidně a tajně, je vyloučeno, když lidé běhají na vlak jen s ranečky.“ Železniční správa na příkaz z Prahy byla ochotná přistavit čtyři vlaky. Jejich odbavení však zakázal okresní úřad v Karlových Varech. „Večer o půl desáté hlásilo rádio zprávu, že vláda donucena přijímá berchtesgadenské požadavky. Znovu v noci a časně ráno nastal nával lidí na plánované vlaky, a teprve když se tlačenice ještě zvětšila, dovolili zvláštním vlakům odjet.“ Jiné svědectví považovalo evakuaci ohrožených straníků za zadostiučinění. „V nejohroženějších místech na hranici se začalo s evakuací žen a dětí Čechů a německých sociálních demokratů. Lidé byli dopravováni do Prahy a tam v právě připravených místnostech ubytováváni. V demokratických kruzích bylo toto opatření přijato se zadostiučiněním. DSAP a její organizace se držely v tomto čase velmi dobře a pracovaly v úzké shodě s československými úřady.“ Vraťme se nyní opět k popisu postupu státních úřadů.
22. září 1938 došlo k dohodě mezi zástupci ministerstva vnitra a ministerstva železnic o postupu železniční správy při stěhování obyvatelstva z pohraničního území. Staniční úřady měly odpíráním zvláštních transportních vlaků podporovat opatření ministerstva vnitra o zamezení nežádoucí migrace. V nezbytných případech si měly vyžádat od okresního úřadu četnictvo k udržení klidu a pořádku a vymýcení nekalých živlů. Transportní vlak neměl být vypraven dříve, než staniční úřad zjistil u okresního úřadu příslušnou vykládací stanici, kterou stanovoval zemský úřad. Železniční správa měla rovněž zajistit, aby transporty neprocházely při tranzitu Prahou. O tom, kam byli uprchlíci odesláni, mělo být uvědoměno i ministerstvo sociální péče, aby mohlo případně zařídit stravování a ubytování osob, které se vystěhovávaly.
23. září 1938 se tentokrát už Syrového vláda usnesla, aby se ministerstvo vnitra a sociální péče za účasti ministerstva financí dohodlo na usměrnění a umístění osob vystěhovaných z pohraničí. Prostředky k tomuto účelu věnované Národní bankou měly být dány k dispozici státní správě ve výši 2 mil. Kč.
Přesně v intencích meziministerských dohod z 21.-22. září 1938 vydalo 23. září 1938 ministerstvo vnitra opatření k zamezení bezdůvodného útěku obyvatelstva z pohraničí. Na podkladě toho nařízení vydal 25. září 1938 Zemský úřad v Praze oběžník, v němž naléhal na okresní úřady a státní policejní úřady, aby všemi vhodnými prostředky zabránily hromadnému opouštění bydlišť obyvateli v pohraničí.
Připravil : Dr. O. Tuleškov
Vydaly České národní listy jako 842. publikaci, která je určená pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Praha 23.2.2025.
Webová stránka :
Estranky:
